V Parlamentních listech již po určitou dobu běží seriál „Potravinová bezpečnost a suverénní stát“, který je vydáván pod záštitou prezidenta Agrární komory ČR Zdeňka Jandejska, a ve které se její členové vyjadřují k aktuálním otázkám českého zemědělství.
Před několika dny byl v Parlamentních listech k tomuto tématu zveřejněn rozhovor s bývalým prezidentem Agrární komory ČR Janem Velebou, který tuto funkci zastával v letech 2005 – 2014, a který byl, ještě několik let předtím, předsedou Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů.
V úvodu svého rozhovoru pro Parlamentní listy hodnotí situaci v zásobování potravinami v době pandemické krize u nás i v Evropě. Upozorňuje, že se v této době potraviny ukázaly i jako nástroj vydírání ze strany některých států. Jejich vlády totiž daly přednost tomu zásobovat obyvatelstvo vlastními potravinami, neboť se například zastavovaly vývozy pšenice. Zastavily se i výjezdy sezónních pracovníků z Ukrajiny a z dalších zemí do států západní Evropy. Přičemž, podle něho, situace v této chvíli začíná být vážná. V Evropě, ale také i v USA, nyní začíná chybět maso, i když dobytek zatím v těchto zemích mají tamější zemědělci ve stájích, protože jatka nemají řezníky. Právě tuto skutečnost považuje Jan Veleba za velký problém do budoucna.
V této souvislosti Jan Veleba ale také upozorňuje i na nesmyslnost mnoha tvrzení zelených aktivistů o potřebě snižování uhlíkové stopy, vždyť právě tuto uhlíkovou stopu v Evropě nejvíce zanechávají tisíce kamionů s potravinami, které je převážejí napříč celou Evropou. Zatímco, by se, podle něho, základní potraviny a zelenina měly produkovat u nás. Zdůraznil zároveň, že tato situace podtrhuje potřebu zajištění soběstačnosti ve výrobě potravin. Přičemž se velmi kriticky vyjadřuje na adresu prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáše Prouzy, který nedávno pravil, že potravinová soběstačnost je nesmysl. Jan Veleba jeho slova odmítá s tím, že jde o lobbistu zahraničních obchodních řetězců, který se stará se o to, aby se naopak co největší množství potravin ze zahraničí k nám dovezlo.
Jan Veleba dále říká, že naše potraviny jsou kvalitní, čerstvé a umíme je vyrobit s tím, že zaměstnají naše lidi. Připomíná, že do roku 1995 byla Česká republika ve výrobě základních potravin soběstačná. Podotýká, že v té době byla naše krajina opravdu pestrá. Na polích bylo nejenom obilí, ale i brambory, cukrovka, len, jetel, louky zářily množstvím květů celé škály druhů rostlin. Bylo to proto, že jsme drželi potřebné stavy hospodářských zvířat, že jsme udrželi rovnováhu mezi polní produkcí a živočišnou výrobou, která vracela na pole, půdě organiku v podobě hnoje ze stájí. To ví každý člověk na vesnici, který se ještě potkal se živými kravami, se živým dobytkem. Také ale ví, že když se narodí telátko, jalovička, tak má svého potomka až za dva roky, takový je generační interval. To není sednout si k počítači a vytisknout díl do ochranné roušky.
Na otázku, zda podobnou otázku řeší i ostatní státy Evropy, odpovídá, že země původní EU15 (nyní EU14) potravinovou bezpečnost svých zemí řeší dlouhodobě a cílevědomě. Chápou ji jako svoji potravinovou nezávislost a bezpečnost. Některé z nich tak dokonale, že vyrábějí mnohonásobně více potravin, než spotřebují. Potom je vyvážejí na evropské a světové trhy. Třeba přes půl světa do Číny a samozřejmě do středoevropských a východoevropských zemí, které přistoupily do EU po roce 2004.
Říká, že tuto politiku v podstatě dělají všechny vyspělé západoevropské země, kdežto Česká republika ji po vstupu do EU opustila a výsledek tohoto procesu se nakonec dostavil, což se prokázalo v době pandemické krize. Vždyť se zastavila výroba. Zastavily se sklizňové práce na poli, například sběr jahod, sklizeň květáku, salátu atd. Zastavila se doprava, a to včetně té letecké. Podotýká, že velké problémy má i takový potravinářský gigant, jako jsou USA, kde masnému průmyslu chybějí suroviny. To všechno se, podle Jana Veleby, nutně projeví ve snížení nabídky sortimentu potravin při současném zdražení. Zdůrazňuje, že u zeleniny a ovoce se již tak stalo, a to mnohdy skokovým způsobem.
Jan Veleba k tomu říká, že řešením je novela zákona o potravinách, která je již na stole. Poprvé je tu povinnost mít v maloobchodní síti většinu potravin českých, tedy domácích, a nikoliv sice vyrobených v ČR, ale z laciných surovin „dovezených bůhví odkud, vyrobených bůhví jak a dovezených tisíci a tisíci kamiony“. Přičemž podotýká, že získání co nejvyšší míry potravinové bezpečnosti je v současné době obrovské téma a je potřeba a je potřeba třeba se k němu postavit čelem a neprodleně ho řešit.
V další části svého rozhovoru Jan Veleba upozorňuje na záporné saldo agrárního zahraničního obchodu ve výši 671 miliard korun v loňském roce. Uvádí, že od roku 1994 začala u nás éru trvalých vysokých dovozů potravin ze zahraničí, což vedlo k postupné likvidaci tuzemské výroby některých druhů základních potravin. Jak dále podotýká, to vše za potlesku řady českých politiků a většiny médií a také nic netušící veřejnosti, o jakou hru zde vlastně jde. Díky Agrární komoře ČR, a jemu prezidentu Zdeňkovi Jandejskovi, je nyní projednávána novela zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, podle níž by se v příštím roce zvýšil podíl českých potravin v maloobchodní síti na 55 procent a každý další rok by byl navyšován o pět procent až do roku 2027. Janu Velebovi ovšem v této souvislosti chybí viditelná podpora resortních a jiných politiků. Zároveň k tomu dodává, že potravinová soběstačnost bude jedním z hlavních témat voleb, které nás čekají. Podle něho to signalizují častá podpůrná vyjádření předsedy KDU-ČSL Mariana Jurečky. „Škoda jen že to neučinil, když byl ministrem zemědělství a lidovci byli ve vládní koalici,“ dodal Jan Veleba.
Na otázku, jak konkrétně si stojíme v produkci potravin, a také i v domácí spotřebě potravin, odpověděl, že Česká republika produkuje kvalitní potraviny, které jsou vyráběny z vysoce kvalitních surovin, jež podléhají nadstandardně přísným normám, pod dohledem vysoce odborných kontrolních orgánů, jako je Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Státní veterinární správa, Státní rostlinolékařská správa, Česká obchodní inspekce. V této návaznosti upozorňuje, že Česká republika má například spotřebu pesticidů ve výši 1,85 kg účinných látek na 1 hektar, zatímco sousední Rakousko 3,4 kg a Německo 3,7 kg. Dále ve Španělsku je to 4,8 kg, v Itálii 7,8 kg či v Belgii 8 kg! U umělých hnojiv máme spotřebu 124 kg čistých živin na 1 hektar orné půdy, přičemž všechny západoevropské země mají vyšší spotřebu. Například v Německu je to 220 kilogramů a extrémem je Irsko se svoji spotřebou 510 kilogramů na hektar! Současně zdůraznil, že tuto skutečnost uvádí proto, aby si každý uvědomil, že potraviny, které se k nám dovážejí, jsou právě z tohoto prostředí.
Podle Jana Veleby vyrábíme v České republice vysoce kvalitní, zdravé a čerstvé potraviny, ale vyrábíme jich trestuhodně málo. Podle jeho odhadu je to polovina toho, co naši občané potřebují, což je, podle něho, v současné době hodně nebezpečné. Považuje to spíše za hazard a ohrožení bezpečnosti státu, a to „bez ohledu na pohádky o jednotném evropském trhu, který má nejednotnou, přesně řečeno dvojí kvalitu potravin, neboť chutě občanů východních zemí EU jsou jiné než u těch západních a oni nám vlastně dělají dobro, když stejná potravina má rozdílnou kvalitu u nich a u nás“.
Ve svém rozhovoru dále uvedl několik dalších zajímavých čísel. U zeleniny je soběstačnost ve výši 25 procent, v ovoci našeho přírodního pásma ve výši 30 procent, u mléka 90 procent, u vajíčka 60 procent, u drůbežího masa 60 procent, vepřového masa 39 procent. Výjimkou je hovězí maso, kde máme soběstačnost ve výši 100 procent, ale za cenu extrémně nízké spotřeby 7,8 kilogramu na obyvatele za rok, když v roce 1989 to byl trojnásobek. Chybějící deficit potravin k nám dovezou kamiony, ročně to je 100.000 kamionů. V této návaznosti opět připomíná uhlíkovou stopy, zničené silnice a dálnice a celkové ničení životního prostředí.
Přičemž Jan Veleba dále zdůrazňuje, že potraviny, které vyprodukujeme doma, patří k nejkvalitnějším na světě. Splňují přísná hygienická a zdravotní kritéria, která jsou tvrdší než kdekoliv jinde. Kontrola je, podle něho, zabezpečena na všech stupních výroby a zpracování, začíná se od certifikace osiv a sadby, kontroly krmiv přes kontrolu na farmě, následuje striktní kontrola při zpracování, přepravě až do prodeje.
V další části svého rozhovoru se Jan Veleba věnuje hodnocení současné doby a trendům v souvislosti se soběstačností při výrobě potravin. Konstatuje, že katastrofické události, jako je koronavirus, jsou katalyzátory nálad ve společnosti, které se pomalu a jistě obracejí ve prospěch českých potravin, českých zemědělců a potravinářů, což v konečném důsledku přinese prospěch všem. Ale zároveň říká, že stoprocentně soběstačný být ale nelze a je to hloupost. Na druhé straně vyvážet miliony tun krmného obilí. Ročně jde o tři čtyři miliony tun. Potom však na oplátku dovážet z tohoto obilí vykrmené vepře a drůbež, tedy vepřové a drůbeží maso, vajíčka, to není, podle něho, hloupost, ale hospodářská zvrácenost, za kterou by měl stát určit odpovědnost konkrétních vlád, politiků a osob.
Přirozeně, že se ve svém rozhovoru také věnuje i otázce podpory české vlády našim zemědělcům a Společné zemědělské politice EU. V této souvislosti se velmi kriticky vyjadřuje na adresu představitelů Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR a Asociace soukromého zemědělství, které, podle něho, zastávají značný odpor k termínu potravinová soběstačnost. Tím výrazně škodí českým zemědělcům a výrobcům potravin u nás. Přitom v současné době ceny potravin u nás velmi rychle letí vzhůru.
Zároveň uvedl opačný příklad pozitivního přístupu občanů k potravinové soběstačnosti, a to z Francie. Cituje konkrétní událost, kdy jistý francouzský farmář José Bové, chovatel ovcí v regionu Aveyron ze středozápadní Francie, se postavil, společně se svými druhy, proti mocnému řetězci McDonald a z 23. na 24. září 2000 demonstroval a rozebral konstrukci rozestavěného McDonaldu u města Milleau. Pro Francouze se tehdy stal národním hrdinou. Udělal to totiž na protest proti potravinové globalizaci a na podporu výroby a spotřeby francouzských potravin, ke kterým se, podle Jan Veleby, hlásí ve Francii každý politik, který něco znamená. Za tento útok byl, farmář Jose Bové, odsouzen symbolickým trestem ve výši tří měsíců vězení. Ovšem k výkonu trestu přijel onen farmář otevřeným traktorem, přičemž za ním, jako doprovod, jely desítky dalších farmářů, a také na traktorech. Vyjádřili tak podporu nejen jemu, ale i francouzské agrární politice. Také svůj odpor k dovozům zahraničních potravin do Francie.
V této návaznosti Jan Veleba dále poznamenal, že zatímco u nás v uplynulých letech docházelo k tomu, že se zemědělské objekty bouraly. Podle něho je zde příkladem náš tehdejší nejmodernější cukrovar Hrochův Týnec, který zahájil provoz 1. 10. 1970 a ročně zpracoval 300.000 tun cukrové řepy. Byl prodán Francouzům a jeho francouzští vlastníci ho – v rámci reformy cukerního pořádku v EU i ve světě – nechali poté zbourat. Podobně dopadly i cukrovary v Kojetíně i v Němčicích na Hané. Z cukerné velmoci, jakou bylo Československo, se Česká republika postupně stala dovozcem cukru. Právě tuto skutečnost uvedl Jan Veleba jako příklad Společné zemědělské politiky EU v reálu.
V této návaznosti podpořil názor prezidenta Agrární komory ČR Zdeňka Jandejska, který na svém blogu v jednom ze svých četných článků, který se týkal se dovozů zeleniny a ovoce, napsal, že zemědělská politika EU včetně podpor je řízená likvidace českého zemědělství a k ovládnutí našeho trhu se zeleninou a dalšími produkty. Jan Veleba k tomu zároveň podotkl, že právě tato současná zemědělská politika EU je slepou uličkou ve vývoji, takže nakonec skončí.
Ještě k tomuto rozhovoru bývalého dlouholetého prezidenta Agrární komory ČR Jana Veleby je třeba poznamenat, že právě Agrární komora ČR, která se u nás podílí na produkci až 80 % potravin vyprodukovaných a vyrobených za rok, je tím nejvýraznějším obhájcem zájmů českých a moravských zemědělců při jejích jednáních v Bruselu, ať již s ostatními nevládními zemědělskými organizacemi zemí EU27, sdruženými v organizaci COPA COGECA, či přímo při jednáních v samotných institucích Evropské unie.
